Další fauly v argumentaci

Teorie relativity nám říká i to, že abychom mohli posoudit výsledky jakéhokoliv pozorování, musí pozorovatel nutně uvést svoje stanoviště. Vše je totiž relativní s výjimkou rychlosti světla. Ta je konstantní.

Kvalita některých článků a diskuzních příspěvků v tomto blogu mě vyprovokovala vrátit se k vlastnímu článku a rozšířit ho o náhled na jeden z jevů ve zveřejněných textech, který považuji také za faul. Někteří autoři či diskutéři do svých článků nebo příspěvků vkládají explicitně avízo, že jsou nestranní, nezaujatí a že jsou v očekávání vyváženého stanoviska či alespoň stanoviska zasazená do vyváženého kontextu (tady zapomínají na to, že takový kontext má potenciál být prostoročasově nekonečný).

Jde mi o ono „nekloním se k nikomu“, „nejsem ani proruský ani protiruský“ „nejsem ani zemanovec, ani Antizeman“, „ani Ukrajinec, ani Rus“ nebo „já jsem výsostně neutrální pozorovatel“. Tyto předpoklady musejí být nutně splněny ve vědě, v žurnalistice pak ve zpravodajství. Pro formativní útvary, jakými naše články v drtivé většině jsou, to platit nemůže. Z perexu víme, že bez znalosti pozice pozorovatele jím podaná informace je neúplná a tím zkreslená. A o pozici původce sdělení v mediální realitě to platí stejně. Ona názorová neutralita je pofiderní stejně jako zahraničně - politická neutralita některých států,  které v historii pacifisticky a neutrálně dodávaly zbraně a služby oběma stranám konfliktu účastných.

Kde tedy stojí autor, který nestojí tam ani tam. Odkud vzal své přesvědčení pro svá tvrzení a komentáře. Kde se formovala jeho osobnost? Nikde? Mám za to, že všichni jsme odněkud, všichni máme nějaké místo – někde jsme se narodili, měli jsme nějaké rodiče a učitele, všichni jsme něco prožili. Domnívám se, že ona nestrannost je předstíraná a že její použití v názorově zaměřeném textu představuje argumentační faul na příjemce sdělení. Nejsme přirozeně nestranní, jsme přirozeně straničtí se zaujetím pro svou věc.

Součástí mediální praxe (kam tento blog nepochybně patří) by mělo být dopřát příjemci volbu. Volbu média s nějakým zaměřením, volbu žánru, volbu autora. Názorové směrování autora je buď obecně známé nebo ho autor přímo zakóduje do svého textu. A nebo uvede explicitně. Jestliže autor formativního textu svoji pozici zapírá nebo o ní mlží, snižuje příjemci možnost volby a znesnadňuje mu interpretaci. Rozuměj: manipuluje ho.

Abych předešel obvinění z vlastního alibismu a nedodržování vlastních zásad - já zaujímám pozici široce myšlené demokracie a antibolševismu. To se, prosím, nevylučuje, protože bolševismus jako postoj i metoda stojí mimo území, které demokracie vymezuje.

V uvedeném textu zůstala nedotčená ona konstantní rychlost světla z perexu. Tím jsem chtěl naznačit, že i ve společenském diskurzu takovou konstantu, ke které máme vše vztahovat, máme. Je jí morálka. Ta s uvedeným úzce souvisí, ale další rozbor by se nevešel do rozměru tohoto textu.