Relativizace - šlo by to i bez ní

V uplynulých několika dnech jsem se ve dvou článcích (Fauly v argumentaci a Další fauly v argumentaci) zabýval problematikou korektní argumentace. Rád bych je doplnil ještě o jednu úvahu o metodě relativizace.

Z židovské mytologie a ze Starého zákona víme o Arše úmluvy, bájné truhle, která obsahovala mimo jiné desky s Desaterem přikázání a pak také NĚCO, co Židům ukazovalo cestu, pomáhalo jim překonávat překážky a překonávat odpor jiných kmenů. Konec této cesty znamenal počátek existence židovského státu, jehož kultura se stala jedním ze základů naší kultury židovsko-křesťanské. Tolik mytologie či historie a dál moje vlastní spekulace.
Co když ono zázračné NĚCO není žádná zázračná substance, ale jsou to právě desky s Desatarem a dokonce Desatero samotné, jeho text a jeho interpretace a aplikace. Co když Židé obdrželi od Stvořitele účinný morální systém, prostřednictvím jehož získali výhodu oproti ostatním kmenům a národům. Snad to byla ona jednoznačná  a jednoduchá pravidla upravující vztahy uvnitř skupiny, jejichž dodržování posílilo skupinu celou a dopomohlo jí k historickému úspěchu. Dalším historickým vývojem, a to jež není spekulace, se Desatero stalo skrze křesťanství základem morálky značné části celého světa. 
Na výklad desatera se necítím. Myslím že ho vnímáme každý po svém. Chtěl bych se zastavit u významu jednoho z nich, a sice toho prvního – v jednoho Boha věřiti budeš, které je jistě navýsost předmětem teologického výkladu. Já bych chtěl uplatnit laický přístup a pokusit se o důkaz jeho platnosti na obecném příkladu z historie. Víme, že cílem represe autoritářských a totalitních režimů byli věřící. Z nejrůznějších důvodů a jedním z nich je právě respektování prvního přikázání. Jestliže totiž člověk věří v jedno Boha, těžko může respektovat zbožštění jiné autority a právě tento respekt ony režimy celkem nepokrytě vyžadují. Možných důkazů je celá řada.
Zpět ke komunikaci. Zajímá mě jeden komunikační či argumentační trik a tím je relativizace. Jako bychom neměli žádný pevný bod, ke kterému bychom se mohli upínat a který by nám pomáhal hodnotit.  Já myslím, že ho máme a že je jím právě aspekt morální. V jeho protikladu stojí úběžník druhý – aspekt pragmatický. Ten rozhodně nelze opomenout, ale ani přeceňovat. Je-li v přísném Kantově pojetí konání dobra podmíněno pragmaticky (ziskem, odměnou), pak je ono dobro anulováno, tedy o konání dobra se nejedná. Jistě jde o velmi přísné pojetí etiky, které lze v cynismu naší reality obtížně vyžadovat jako normu, to bychom asi byli naivní.
Je-li ale v komunikační praxi přípustná argumentace typu „On sice podvádí, ale lepšího nemáme“, nebo „On sice páchá trochu zlo, ale ten před ním ho páchal daleko víc“ , tak si to nemyslím. Za příznačné pro relativizaci považuji ono poměřování množství másla na hlavě, ono dobrý – dobřejší, zlý –  zlejší - ještě zlejší. A když se relativizátor dostane do úzkých, uchýlí se k metodě neúměrného rozšiřování pozadí, kontextu, a v něm původní výrok nepatřičně utápí a rozmělňuje. Pak sice platí, že A=A, ale význam to má veškerý žádný.
Dle mého názoru bychom usilovat o rovnováhu morálky a pragmatismu a jasná tvrzení respektovat, nebo vyvrátit, je to předmět volby každého z nás.