Nenávist náhodou nalezená

Krátká úvaha o hranicích, které se v publicistice překračovat nesmí. Základním důvodem je slušnost  nebo snaha neubližovat a neponižovat. Provokovat předloženými názory je potřebné, ale ta provokace se nemá stát cílem a nelze lhát.

Na blogu jsem od listopadu a nelituji. Mohu hovořit i naslouchat. Právě z toho naslouchání jsem v údivu ve smyslu pozitivním i negativním. Do té doby jsem byl tím, kdo se "plácal" v mainstreamu. Když napíšu mainstream, myslím tím hlavní proud bez všech negativních konotací, které mu přisuzuje řekněme Protiproud. Dle mého ten český mediální meinstream plní svoje funkce dostatečně a lze se s jeho pomocí v otázkách politiky a kultury orientovat. Nyní tedy nakukuji přes jeho okraj tam či tam a někdy se nestačím divit, většinou v tom smyslu, že nahlížím do hlubin jednoho lidského citu, totiž nenávisti.

Jako každý, i já jsem vylétl z rodného hnízda vybaven radami rodičů, které už dlouho postrádám, ale ty rady mi v uších občas zazní. Nejčastěji matčino - ty seš tak hlópé, což tedy není rada, ale většinou to byla pravda. Ale taky otcovo ponaučení, že nejhorší mezilidský cit je žádný cit, tedy lhostejnost. Že i nenávist je motivovaná zájmem, kdežto ignorance je projevem toho nejhoršího opovržení. Mnohokrát jsem si ověřil, že co se týká přímého lidského kontaktu, měl pravdu, přehlížení bolí nejvíc. Ve styku zprostředkovaném, řekněme mediálním už je to asi trochu jinak, prostě protože použitý kanál či médium nás limituje a nejsme schopni takové citlivosti jako v kontaktu tváří v tvář. Z toho dovozuji svůj postoj, že zprostředkovanému setkání je lépe se za určitých okolností vyhnout, protože nic než zbytečné napětí by to nepřineslo. Takže vyhnutí se střetu na tomto poli za pohrdání nepovažuji nebo jinak - kde argumenty přestávají platit, je lépe přestat nebo ani nezačít a mlčet. Takto jsem vybaven.

Zpět k té nenávisti. Zahlédl jsem ji, když jsem hledal zdroje pro text na rozporuplné téma. Uviděl jsem ji v podobě produkce jednoho zřejmě novináře, který působil i na tomto blogu. Pro mě je objevem, co se obsahu i metod týká. Do článku narve, co to snese - Pussy Riot, Zuzanu Tvarůžkovou, pornografii, terorismus a co vás ještě napadne i nenapadne a všechno vmíchá do notné dávky nenávisti. Taky to "řádně" opatří zdroji, nejlépe vlastního původu, takže se vtom klikání pěkně zacyklíte a zůstanete v tom hnusu po krk.  Skvělá lázeň nenávisti. Zřejmě mu ale na tento přístup naskakoval málokdo, o čemž svědčí rozsah diskuzí pod článkem.

Nad čím zůstává rozum stát, je otázka motivace, ta je nad jakýkoliv realistický rámec. Ideologické šílenství, patologický cynismus, agenturní zapojení, úplatnost nebo všechno dohromady? Nabízí se cokoliv. Toto sdělení neberte jako projev moralizování, ale jako projev údivu, kam až lze ve žvanění a tlachání zajít. Na to už termín blábolivá publicistika prostě nestačí.