K čemu vlastně je takový člověk, jenž neví, jak voní obdělaná půda těhotná osivem a jak zpívá skřivan nad široširými lány, které se vlní až za obzor, za nějž nedohlédneš?
Nač vlastně je člověk, který nepoznal to potěšení z poplácání kravky po hřbetě před dojením mléka, když se před tím polaskal s kozičkami, než je vypustil z poklizeného a vonícího chléva s vyletujícími jiřičkami na pastvu?
Kazisvěti
Vyrostlo kvítí v květ,
tu krásu mu závidět.
Za osud mu zvolil koš
odporný světlonoš.
Kdo že tu krásu vzal,
nu - městský liberál.
Ví takový člověk, jaké to je sevřít svýma silnýma, mozolnatýma rukama dřevěnou násadu dobře vykuté kosy, když se vonící otava kymácí ve větru a čeká na popravu rozhodným opáleným žencem? A jaká slast je její svist? A ví, jak voní čerstvě ukrojená skýva vonícího chleba právě vytaženého z pece a upečeného z mouky umleté z obilí, při jehož zrodu si zpívali růžolící mlatci?
Může takový člověk uvěřit, že čím živi jsme, je země, voda, vzduch a uvědomělá práce? A písně? Hlavně ty národní. A láska - žena a muž, chleba a nůž?
Ne, nevidí, neslyší a necítí takový člověk, protože - nepracuje a krásu nevnímá, krása květin - k čemu asi? Nejí koláče, ho krmí nenávist.
Jeho vírou řeči kavárenské a cetky ve světle výloh rozzářených jsou pro něj nádherou, láskou pak koupené chvilky jedno jak - a plíce plné dehtu. Napraví se u výrobního pásu, když podáme mu ruku. Stojí o pomoc tu co o střípek štěstí?
Ne, jen překáží takový člověk, jenž demokracii mění v takzvanou a politická korektnost a genderfašismus jsou mu oporami v jeho falši. Kopni do nich a zbude jen kostra umrlcova - městský liberál.