Včera jsem zveřejnil zde článek z mého pohledu s nekonfliktním obsahem, ve kterém jsem vyjádřil naději, že aktuální dění ve Francii a Británii dospěje v dobrý konec v tom smyslu, že stabilita Evropy zůstane zachována. Předpoklad nekonfliktnosti zůstal nenaplněn. Některé příspěvky na článek a vyznění několika jiných blogů mě opravňují domnívat se, že jisté výseči veřejnosti se nestabilita ve dvou západoevropských zemích potažmo v celé Evropě zamlouvá. V Evropě s dominancí EU rozumí se. Naše členství v EU je výsledkem mimo jiné i všelidového hlasování a zajistilo nám a dle mého stále zajišťuje určitou míru svobody, suverenity, blahobytu a mír. V čí prospěch je tedy ona destabilizace, ono obskurní: čím hůře, tím lépe? A jaká je zde motivace? Je to víra ve vznik vakua v evropském prostoru, které by pak zaplnil někdo jiný? Co by se pak asi odvíjelo.
Domnívám se, že ta část veřejnosti, která se těší z každého, byť objektivně vyskytujícího se, projevu křehkosti evropských struktur, se dělí v zásadě na dvě skupiny. První skupinu zastupují lidé, které bych spíše než jako původce označil za oběti negativních projevů široce míněné mediální reality. Jsou to lidé nízkého sebevědomí podmíněného deficitem v poznání o společenských jevech, kteří snadno podléhají řízené i neřízené desinformační kampani, která zneužívá jejich obavu ze všeho nového, cizího a neobvyklého.
Co mě ale zajímá víc, je druhá skupina. Cítím potřebu, advent - neadvent, něco říci právě o těchto lidech. Na tyto lidi si totiž vzpomínám. Na lidi, kteří s melancholií vzpomínají na dobu, kdy se jim dařilo uplatnit svoji povětšinou neformální pozici, která jim umožňovala tyranizovat okolí, protože to prostě měli v povaze. Znal jsem týpky, kteří vám v hospodě poručili kořalku, protože věděli, že jste tam autem, a potom si navlékli na rukáv žlutou pásku a šli na vás čekat na silnici. Znal jsem týpky oblečené v loveckém dresu, kteří se pokoušeli vás perlustrovat a mávali u toho nějakým zeleným zápisníkem. To všechno v zájmu domnělého pořádku vyžadovaného nějakou tou silnou rukou. Jednoho takového se pro porozumění pokusím popsat konkrétně.
"Kámoš" z vojenského cvičení r. 1988
Když jsem ho uviděl, připadal mi sympaticky. Později mi došlo, že uniforma mu sice sedí, ale on si jí blaženě užíval. Jeho zprvu zálesácký knír se postupem změnil na knír J. V. Stalina.
- Když chtěl k lepšímu přidat vtip, mrkl se napřed do cancáku. Ještě dnes se mi občas mihne hlavou, jestli tam kromě vtipů nebyla nějaká ta hlášení pro náčelníka.
- Když si vybonzoval ve svých 50+ svobodníka, odjel domů někam na Znojemsko a tam se s tou frčkou procházel po vsi, aby všichni mohli upínat zrak na ten jeho pronikavý kariérní růst.
- Když jsme ráno s cigaretou v puse kecali a čekali na náčelníka, vyštěkl tak, aby to on hlavně slyšel: "Bacha, chlapi, velitel"! Sám pak chvíli tvořil tvar.
Nestýská se mi ani po tom kámošovi ani po té době ani po té silné ruce. Obejdu se bez takto řízeného pořádku. Obejdu se bez pořádku, ve kterém je iniciativa Senátu vůči podezřele se chovajícímu prezidentovi považována za gilotinu demokracie. A pak - vyšší řád než je "pořádek" máme každý v sobě. A solidní společenský řád máme díky svému členství v EU také. Proto jsem solidární se státy na západě Evropy.