Adventní tradice IV

Poslední „čtverka“ bude samozřejmě z cela logicky navazovat na „jedničku“. Napínavé vyprávění o drsné sabotážní akci je pro adventní čas přece právě tak charakteristické jako vanilka, hřebíček a kapři v kádích. 

Atmosféra období před druhými vánocemi po konci totality byla v naší rodině zvláštní. S očekávaným Božím hodem se blížilo i první výročí úmrtí otce. Život se za ten rok pomalu rozbíhal k normálu, ale čas vánoc na nás všechny dýchl nostalgií. S manželkou jsme měli už dvě malé děti, tříletá dcera, roční syn a třetí bylo na cestě. Žili jsme stále v té samé obci u mé ovdovělé matky. A jak jsme tak čelili všem strastem v průběhu roku, chtěli jsme důstojně strávit i vánoční svátky se vším všudy, k čemuž patřilo obvyklé shánění dárků a všeho ostatního. Vyvstala samozřejmě otázka klíčová: co stromek. Padla volba na přírodní zdroje.

Jednoho krásného prosincového dne vzal jsem pilku a vyrazil vyprovázen obligátním matčiným - a měj rozum, slyšíš? Bylo fakt nádherně. Mírný mráz, sluníčko a ustupující stará vrstva sněhu. Šel jsem svižně obtěžkán tíhou odpovědnosti, bylo to poprvé, kdy bylo obstarání stromečku  jenom na mně. Do teď jsem odpovědnost za tento úkol nanejvýš sdílel, od teď ji ponesu sám.

A musím říci, že pod tou tíhou se mi stromeček hledal špatně. Obešel jsem všechny známé houštiny a – nic. Samo sebou, nešlo mi o žádný kompromis, ale tam nebylo doopravdy nic solidního. Rozhodl jsem se, že půjdu až za potok. Jít za potok znamenalo překročit strouhu uprostřed širokého mokřadu zarostlého porostem plevelných listnáčů, a ještě ke všemu to znamenalo projít zakázaným pásmem okolo ostnatých drátů tehdy ještě fungujícího vojenského muničáku. Za chvilku jsem však byl na pohodlné cestě a rozhlížel se kudy kam. Zvedl jsem hlavu proti nízkému slunci, asi jako když se díváte do druhého patra, a zastavil se. Stál tam. To přece nemůžeš - řekl jsem si v duchu a začal ho obcházet. To nebyl stromeček, to byl strom. Obešel jsem ho a poodstoupil na nějakých patnáct metrů, abych uviděl vršek, něco takového jsem dlouho neviděl - nádhera. Ještě jsem udělal krátké kolečko po okolních houštinách, jestli tam něco nebude, ale byl to čistý alibismus, stejně bylo rozhodnuto.

Zastavil jsem se, poslechl, jestli je klid, a dal se do toho. Kmen o průměru hodně přes deset centimetrů a moje málo ostrá pilka. Šlo to s podivem snadno, strom měl asi posunuté těžiště a nesvíral. Pád stromu mi připomněl hodně starý film ve kterém, tedy o hodně větší, smrk zabil valašského mládence. Takové to pomalé naklánění a potom žuch. A bylo. A začalo to – odkrokoval jsem špičku a zamaskoval kmínek. Abych mohl uklidit zbytek, musel jsem ho ještě rozříznout napůl. Tato fáze skončila úspěchem.

Mazal jsem i s břemenem k domovu. No mazal, ono to byla na jednu ruku tíha, takže přehazování z pravé do levé a obtížně schůdný terén. Provlhlé rukavice, provlhlá čepice mi padala do očí. Alespoň že ve známějších končinách lesa jsem se cítil bezpečněji, což je paradox, protože s blížícím se koncem lesa vzrůstá riziko nechtěného setkání. Zastavilo mě vyčerpání, opřel jsem smrček o vzrostlý kmen, kouřil a zevloval. Mimoděk jsem ruku s pilkou zvedl nad hlavu a zjistil, že smrček je vyšší než já. Tak vysoké stropy jsme neměli – nedalo se nic dělat, jedna koruna pryč. Dál už jen bezkonfliktní cesta skrz konec lesa a ves a byl jsem v bezpečí našeho dvorku.

Utahaný jsem zavolal ženské osazenstvo naší domácnosti, abych měl ty litanie - co že s tím jako budeme dělat, za sebou. Ale místo litaníí nastal šok v podobě údivného mlčení manželky i matky. Pod dojmem té nádhery se nezmohly ani na slovo. Když se pak o Štědrém večeru k nazdobenému stromku, či spíše pod něj posadily naše dvě malinké dědi i s dárky, stali se ty děti v poměru k majestátnosti vánočního stromečku taky dárečky. Na to se rádo vzpomíná.

Do lesa jsem chodil pro stromek ještě několik let a několik let už pak zase ve dvou. Několik let jsem si užil toho pocitu přenést část břemene na svého syna. Buď na staršího, to je ten, co pod tím nádherném stromkem seděl, nebo na mladšího a to je ten, na něhož jsme tenkrát čekali.

Přednost těžkých chvílí je v tom, že v sobě ukrývají vzdor a naději. A když cítíte potřebu vzpříčit se osudu, udělejte to a nehleďte, zda se to vyplatí.

Hezké vánoce.